Tvorba jako nutnost: o existenciálním pohybu, který nelze zastavit

V lidech, kteří něco tvoří a dělají to s úmyslem hlubokého naplnění, s láskou, je pochopení, že prostě nemohou jinak.

Jde o silný vnitřní přetlak, který nejde utišit ničím jiným než právě tou konkrétní činností.

Nejde jen o výkon nebo o způsob, jak vydělat peníze.
Je to součást osobnosti. Je to činnost, kterou takový člověk potřebuje, aby mohl existovat v rovnováze.

A pokud se tomu nevěnuje, vždy se to projeví – někdy brzy, jindy až po delší době.

Mluvím o autenticky silné potřebě tvořit – tak, jak to jeho mysl a vnitřní rytmus existence vyžaduje.

Nejde jen o dodržení nastavených plánů nebo plnění cílů. Ty, když jsou dosaženy, obvykle vedou jen k dalšímu zvyšování nároků – ale ne k vnitřnímu naplnění.
Tvorba jako vnitřní potřeba funguje jinak.

Jde o konkrétní tvořivou činnost, která člověka odnese někam jinam – do světa, kde existuje jen on a přítomný okamžik.
Ten pohyb, to gesto, slovo, emoce – často jde o propojení smyslů a pocitů, které se do činnosti přelévají.
A v tom vzniká stav hlubokého napojení, který moderní psychologie označuje jako flow – duševní stav plného soustředění.

Jde o konkrétní potřebu.
Je podobná základním fyziologickým potřebám – a pokud ji člověk dlouhodobě nenaplňuje, nese to následky.

Delší absence tvorby se může projevit jako psychický neklid, nespavost, vnitřní tlak, nesoustředěnost, časté změny nálad a další individuální symptomy.

Nejde o ego.
Jde o existenciální pohyb, činnost. O způsob, jak být – jak se vůbec projevovat jako živý člověk v kontaktu se sebou.

Fenomenologie – jednoduše a lidsky

Co to vlastně je?

Fenomenologie je zkoumání toho, co je přítomné – tak, jak to vnímáme.
Je to obor, který se neptá na to, co si o věcech myslíme, ale co se nám skutečně děje, když je žijeme.

Právě proto je to ideální přístup pro pochopení tvořivosti, která nevychází primárně z techniky nebo konceptu, ale z konkrétního, živého prožitku.

Je to jako když držíš něčí ruku a nemluvíš.
Není důležité, co si o tom myslíš. Důležité je, co se v tobě děje v tom tichu.

Fenomenologie neříká:
„Co si o tom myslíš?“
ale
„Co se ti děje, když to žiješ?“

A přesně tak se dá dívat i na tvorbu.
Na tuto hlubokou, existenciální potřebu činnosti, která není nástrojem, ale způsobem bytí.

Tvorba jako existenciální fenomén v dějinách umění a literatury

Tato hluboká potřeba tvořit, vycházející z prožitku a vnitřní nutnosti, není moderní výmysl ani individualistická póza.
Je to trvalý prvek, který se v různých obdobích lidské kultury projevoval různými způsoby – ať už v malířství, literatuře nebo filozofii.

Expresionismus

V malbě i literatuře představuje nekompromisní výkřik nitra.
Egon Schiele, Edvard Munch, Emil Nolde – tělo a emoce rozlámané, deformované, ale o to pravdivější.
Georg Trakl, Franz Kafka – postavy bojují s vlastní neuchopitelností, existencí na hraně šílenství.

Expresionismus tvořil z přetlaku, ne z řádu. Byla to tvorba jako očista.

Romantismus

Rodil se z osamění, z touhy, z bolesti, z melancholie.
Caspar David Friedrich – krajina jako duše. Byron, Keats, Mácha, Novalis – výdech bytí bez opory.
Romantici byli první, kdo připustili, že bolest může být tvůrčí. Melancholie není slabost – ale prostor vnímání.

Symbolismus a surrealismus

Tady už nestačilo to, co je vidět. Redon, Moreau, Dalí, Ernst, Carrington – sny, podvědomí, archetypy.
Rimbaud, Baudelaire, Breton – slova, obrazy, symboly – všechno v pohybu. Tvorba zde není odrazem, ale branou.

Modernismus a duchovní umění

Kandinskij ve své knize O duchovnosti v umění popisuje malbu jako vnitřní kompozici.
„Barva je klávesa, oko je kladívko, duše je struna.“ (Kandinskij)
Woolf a Joyce – proud vědomí jako struktura jazyka. Ticho uvnitř jako místo tvorby.

Existencialismus

Bacon a Giacometti – prázdno kolem člověka, tělo hledající konturu.
Camus, Sartre, Beckett – postavy mluví, i když už nevěří. Tvoření jako odpor vůči zániku.

Tvůrci, kteří nemohli jinak

Ženy:
Frida Kahlo – tělo jako obraz bolesti.
Leonora Carrington – sny, mytologie, ženské podvědomí.
Toyen – identita bez hranic.
Sylvia Plath, Anne Sexton – slova jako výkřik.
Virginia Woolf – tichý proud mysli.
„Nejde o to najít místo pro ženu ve společnosti. Jde o to vytvořit nový jazyk.“ (Woolf)

Muži:
Van Gogh – světlo obklopené tmou.
Schiele – tělo jako křik.
Kafka – vina a bytí v jednom.
„Knihy mají být jako úder pěstí do lebky.“ (Kafka)
Trakl, Camus, Baldwin, Blake, Burns, Shakespeare – psali z místa, kde už nejde nic předstírat.

„Jestliže jsou dveře vnímání očištěny, vše by se člověku jevilo tak, jak to je – nekonečné.“ (Blake)

„Celý svět je jeviště. A všichni muži a ženy jen herci…“ (Shakespeare)

Co z toho plyne – proč o tom psát právě teď

Dnes se tvorba redukuje na produkt. Obsah. Výkon.
Ale vnitřní tvořivost nepotřebuje lajky ani pozornost – potřebuje být naplněna.

Jinak začne chřadnout všechno, co s ní souvisí – tělo, emoce, vnímání, schopnost být v přítomném čase.

Možná to nejsou tradiční umělci – ale je to potřeba, která volá.

Možná to je psaní, kreslení, ticho, pohyb, pohled.
Tvořivost není výsada. Je to schopnost zůstat v kontaktu s tím, co se děje uvnitř.

Pozvání k tichu, k návratu k sobě

Tento text není návod. Ani obhajoba.
Je to prostor – možná poznáš něco z vlastního příběhu.

Možná tě něco volá. Ale ve světě plném hluku není snadné slyšet.
Pak tě zvu ke zpomalení.

Ne k útěku. Ale k návratu k sobě.
Tvořit neznamená být umělec. Tvořit znamená být živý.

 

© Tereza Sklovská | Different Worlds by Sklovská

Všechna práva vyhrazena. Tato báseň a text je chráněn autorským právem. Jakékoli kopírování, úpravy nebo šíření bez souhlasu autora jsou zakázány.