Střecha ze stébel: Proč se pořád točíme v kruhu

13. červen 2025

Někdy mám pocit, že se lidstvo pořád točí v kruhu.
Že i když máme za sebou staletí zkušeností, chyb a tragédií, pořád se nedokážeme poučit. A přitom každý z nás je součástí toho, co se děje. I já.

Nechci psát tenhle článek jako někdo, kdo má odpovědi. Spíš jako někdo, kdo si uvědomuje vlastní limity. V životě jsem udělala chyby – někdy ze strachu, někdy z nevědomosti. Ale jedno vím jistě: člověk má možnost se proměnit. Vyvíjet. Přestat jen přežívat a začít skutečně žít.

Ne skrze dokonalost, ale skrze vědomí, pokoru a snahu. A když o tom začneme mluvit – ne jako experti, ale jako lidi – možná se přestaneme tolik bát. A možná už nebude potřeba křičet.

Proč se nedokážeme dohodnout?

Proč se jako lidstvo nedokážeme klidně a chytře postavit zlu, které všichni vidíme?
Proč místo rozhovoru nastupuje odveta?
Proč místo myšlení přichází opět násilí?

Možná právě proto musíme každý začít sám u sebe.
Nejen se rozčilovat, ale ukazovat, že to jde jinak.
Chytře. Lidsky. Odvážně. Bez zbraní.

A spojovat se s ostatními stébly.
Abychom jednou byli tou střechou, která odolá i bouři.

Tvoříme rakety, ale neřešíme srdce

Umíme vytvořit umělou inteligenci. Umíme stavět rakety. Přistáli jsme na Měsíci. Máme kvantové počítače.
Za posledních sto let jsme technologicky udělali víc než za celé předchozí dějiny.

Ale lidsky?
Pořád stejné vzorce.
Závist. Touha po moci. Násilí. Manipulace. A pořád dokola.

Učíme stroje, aby se učily samy – ale my se lidství neučíme vůbec. Vidíme, co je zlo – a stejně se nejsme schopní dohodnout, jak ho zastavit.

Když ticho nestačí

Nestaráme se o planetu ne proto, že bychom nevěděli jak.
Ale protože moc, peníze a posměch jsou hlasitější než pokora.
Ticho je slabé, když ho nikdo neposlouchá.

Ti, kdo varují, často křičí. Zoufale.
Lepí se k silnicím, malují krev na obrazy, blokují rafinerie. A my jim říkáme „šílenci“, místo abychom se ptali, proč to dělají.
Protože jinak by si jich nikdo nevšiml.
A mezitím planeta hoří.

Přitom nejde jen o klima. Jde o to, jak spolu vůbec žijeme.

Svět jako zrcadlo

Mnoho zemí bylo kdysi budováno na vizi svobody, rovnosti a nových začátků. Místa, kde člověk neměl být definovaný tím, odkud pochází, ale kým se rozhodne být.

Země tvořivosti, nezávislosti, šance na nový život.
Lidé do nich prchali před válkami, útlakem, chudobou – a věřili, že právě tam mohou začít znovu.

Ale dnes?
Často se stávají odrazem toho, před čím jsme utíkali: rozděleného, manipulovaného, zahlceného mocí a polarizací.

Původní vize – etika, svoboda, lidskost – se někdy ztrácí pod nánosem systémů, které samy sobě přerostly přes hlavu.

Co kdyby se pomáhalo?

Jak moc by to ublížilo systému, kdyby si státy a lidé pomáhali v základních lidských hodnotách?
Kdyby každý začal sám u sebe?

Někteří lidé na světě nemají co dát svým dětem.
Nemají kde bydlet.
Děti nemohou studovat – a přitom by mezi nimi byly další Fridy Kahlo, Mandelové, Einsteini.

(Narodili se jen jinde. To je všechno.)

Zatímco jinde lidé létají první třídou na druhý konec světa. Jen tak. Pro zážitek.
A mezitím svět ztrácí synergií.

Co by se změnilo?

Nešlo by o oslabení jednotlivých zemí, ale o posílení lidstva jako celku. Z konkurence by se stala spolupráce.
Z „co získám já“ na „co vytvoříme společně“.

Ale problém je:
▪️ Lidé se bojí, že když něco dají, něco ztratí.
▪️ Mocní se bojí, že když pomůžou druhým růst, ztratí kontrolu.

Jde to jinak?

Ano. Jsou lidé, kteří:

nepotřebují moc nad druhými, ale nad sebou samými,
dívají se na svět jako na celek, ne jako na trh,
vědí, že skutečná síla je ve službě, ne v nadvládě.

Jenže tito lidé nejsou slyšet. Neprotočí se v debatách, nesedí na summitech. Žijí tiše. Tvoří, učí, léčí, vychovávají děti s respektem. A přesto právě oni nesou to, co má zůstat.

Etika mozku

Mozek umí všechno, co mu „nainstalujeme“.
Ale většina světa je od dětství programována na výkon, strach a vlastnění.
Přitom by mohl být naprogramovaný na sounáležitost, spolupráci, úctu a cykličnost.

Příroda jako svědomí

Příroda už dávno odpovídá. Je to jako tělo planety, které má horečku.
Brání se. Dává najevo, že jsme překročili hranice.

Země nepotřebuje člověka. Člověk potřebuje Zemi.

A co my?

Každá část světa má své jedince, kteří se můžou zamyslet, jak to změnit. Ne násilím. Ale tím, jak žijeme.

Někdo se rozhodne jednat čestně i tehdy, když to není výhodné.
Někdo vychová dítě v lásce a respektu.
Někdo vytvoří komunitu, kde se skutečně naslouchá a pomáhá.
Někdo se postará o slabšího, i když za to nedostane pochvalu.

Není to málo. Je to to nejvíc, co může člověk udělat v době chaosu.

A co pravidla?

Dlouhá staletí lidé tvořili zákony, ústavy, prohlášení.
Dokonce sepsali i Deklaraci nezávislosti – vizi nového světa, kde každý má právo být svobodný, důstojný a slyšený.

Ale když se systém a zákony stanou nástrojem moci, ne etiky, pak to přestává fungovat.
Papír snese všechno. I právo může být legální – a přitom neetické.

A proto nestačí školit děti jen v matematice a čtení.

Potřebujeme školení z empatie, svědomí a odvahy.

Zní to jako nadsázka?
Dobře. Tak si představme, že vyhlásíme nový globální kurz:
„Základy lidskosti 101 – bez certifikátu, ale s následky.“

Kolik lidí z osmi miliard se přihlásí?
Kolik mocných by si sedlo do první lavice a přiznalo:
„Nevím, jak se žije bez nadvlády, majetku a kontroly.“

A přitom…
Právě tyhle tři předměty – empatie, svědomí, odvaha – jsou to, co nám jako civilizaci chybí víc než technologie, data a zbraně.