Nedokončený zázrak
Share
Seděla v ateliéru a přejížděla dlaní po látce, jako by hladila kůži. Vzory, střihy, zakázky – to všechno jí dávalo smysl, ale nikdy ne tolik, aby zapomněla na Petra. Byla módní návrhářka, měla práci, na kterou by byla každá hrdá. Jenže hrdost se rozpadala pokaždé, když zaslechla v dálce zvuk motoru. Motorka. Ten zvuk, který patřil jen k němu.
Měl na sobě jen obyčejné tričko, na kterém ulpívaly skvrny od práce. Ale ona viděla ruce. Obrovské ruce. Předloktí, ve kterém se napínal sval, když něco utahoval. Ne vysoký, ale pevný, silný, skutečný. Všechno na něm bylo těžké, hutné, neuhlazené – a právě proto ji to přitahovalo. Nikdy nevoněl parfémem, ale jeho tělo, směs železa, benzínu a potu, bylo pro ni nejčistší vůní na světě.
Znali se patnáct let. Vždycky se k sobě vraceli. A pokaždé, když to vypadalo, že už se cesty rozdělí, že on půjde jinam, že ona se konečně odřízne, osud jim to nedovolil.
Klaudie si občas říkala, jestli je to trest, nebo dar. Věděla ale, že není muž, který by ji dokázal držet tak, jak to uměl Petr. Jeho ruce ji vždycky obepnuly tak, že zmizelo všechno ostatní. A když odcházel, ta prázdnota byla nesnesitelná.
Petr se zavřel do dílny. Bylo to jeho útočiště. Tam se nemusel tvářit, jak je všechno v pohodě. Nikdo mu nemluvil do života, nikdo mu neříkal, co je správně. Vzduch byl těžký od oleje, na stole se válely šrouby, klíče a polopitvaný motor. Všechno dávalo smysl, jen on sám sobě ne.
Věděl, že mu nikdy nikdo nedal to, co ona. Byla chytrá. Uměla ho přečíst, i když si myslel, že je neproniknutelný. A pokaždé, když si myslel, že už ji má z hlavy, objevil se obraz:
jak se na něj podívala, když jí jednou mezi řečí řekla, že by se mohla vdát. Ten pohled. Ta věta. V tu chvíli věděl, že by o ni přišel. A slzy, které se mu nahrnuly do očí, mu připomněly, jak moc patří k ní.
Když se znovu viděli, stačilo pár pohledů. Nikdy to nebyla jen fyzická přitažlivost. Byla to směs všeho – jejich vzpomínek, jejich smíchu, jejich ticha. Klaudie věděla, že kdyby se jí dotkl, rozpadne se. Petr věděl, že kdyby ji nepohladil, ztratí rozum.
A tak se zase našli. Jeho ruce, její dech. Jeho tělo, její křehkost, která nebyla slabostí, ale silou. A v těch chvílích Petr věděl, že by bez ní nepřežil. Jenže jakmile přišla rána reality…
Bylo to před lety, večer na Přehradě. Hudba, která tam hrála, nebyla jejich plán, prostě je to vtáhlo. Klaudie si tehdy myslela, že Petr se nikdy nezvedne – vždycky tvrdil, že tanec je pro něj ztráta času. Jenže on vstal, vzal ji do náruče a před očima všech ji donesl na parket. Šlo o to, že byl její. V tu chvíli.
Tohle se mu pak vracelo. Její vlasy, když je odhazovala z čela. Její pusa, když dělala vtipy, které nikdo jiný nechápal. Její ruce, které mu hladily šíji, když byl vzteklý na celý svět. A její starost – to, jak se uměla naštvat, ale stejně mu vždycky dala najevo, že je v tom s ním.
Petr nikdy nebyl srab. Jen se mu nechtělo věřit, že to všechno může být tak strašně fajn. Že by to mohlo vydržet. Ten pocit, že si to nezaslouží, ho vždycky stahoval zpátky. A přesto – vždycky, když zavřel oči, vracel se mu její smích.
Byly roky, kdy se míjeli, kdy se vracel, i kdy ona tvrdila, že to zvládne bez něj. Ale pokaždé, když se potkali, bylo jasné, že tihle dva mají společnou linku, která se jen tak neutrhla.
Bylo to v jedné malé hospodě, kde se všechno začalo. Klaudie tam seděla s kamarádem, na stole vychladlé pivo, přes ramena přehozená deka, protože jí byla zima. Byla oblečená lehce – sukně, tílko – a do toho večerní průvan.
Dvě motorky, hluk, který všechno přebil.
Když pak měli odjíždět, Klaudie sundala deku ze sebe, postavila se a šla k motorce. Petr na ni jenom zíral.
Ale v tu chvíli si prostě řekla: kašlu na všechno. Vyhrnula si sukni a naskočila mu za záda. A několikrát potom slyšela, že právě tehdy to pro něj byl konec. Od té chvíle už se to vezlo.
Klaudie ale taky věděla, jak bolí, když se usměje na jinou. Měla pocit, že jí tím rozmlátí svět na tisíc kusů.
Znali se patnáct let. Od sebe, k sobě, od sebe. A pokaždé, když se zdálo, že tohle už je konec, že konečně půjdou každý jinam, stačil jediný moment – a všechno se zlomilo.
Klaudie si říkala, jestli je to trest, nebo dar. Ale věděla jediné: nikdo ji nikdy nedržel tak, jako on. Když ji jeho ruce obepnuly, zmizel celý svět. A když odcházel, ta prázdnota byla k nevydržení.
⸻
Petr si někdy říkal, že by bylo jednodušší odejít jednou provždy. Žít život, kde nebude slyšet její smích v každém hluku motoru, kde ho nebude pronásledovat pohled, kterým se na něj uměla podívat jen ona. Ale pokaždé, když ji potkal, poznal, že by to byla lež.
Klaudie si zase někdy přísahala, že už ho k sobě nepustí. Že si postaví život jinak, bez čekání, bez té nekonečné nejistoty. Jenže pak přišel večer, kdy jí zavolal, a ona místo odmítnutí řekla jen: „Tak přijď.“
A přišel. Vždycky přišel.
Nikdy nevěděli, jestli je to začátek, nebo konec. Ale pokaždé, když se objali, oba cítili, že žijí naplno jen v těch chvílích.
A možná právě proto, že si to neuměli vysvětlit, vydrželo to tak dlouho.
Byly noci, na které se nedalo zapomenout. Noci, kdy všechno venku přestalo existovat. Kdy realita zůstala stát za dveřmi a uvnitř zůstali jen oni dva. Úsměv, něha, opojení. Poslední společná noc byla jako z jiného světa. Jako svatební noc bez svatby. Tříhodinová předehra, žádný spěch, jen jemnost, trpělivost a láska. Byla to noc, kdy všechno zapadalo – těla, dech, touha i něha. A právě proto to bolelo ještě víc, když to skončilo.
Od chvíle, kdy se uvázal doma, se dusil. Říkal si, že to tak má být. Že chlap má být ukotvený. Že se přece nedá běhat pořád za pocitem. Jenže pokaždé, když slyšel ženský smích, vybavil se mu ten její. Každá vlna vlasů v očích cizí holky mu připomněla tu chvíli, kdy se Klaudie smála.
Myslel, že už to má za sebou, že už to zakopal. A pak mu po roce přišla od ní zpráva. Jen pár slov. Ale rozbušilo se mu srdce tak, že měl pocit, že ho trefí šlak. Věděl, že něco dělá strašně špatně. Jen nevěděl, jak to napravit.
Petr seděl v dílně. Motor před ním byl rozebraný do posledního šroubku, ale on na něj jen tupě koukal. Prsty měl ještě umazané od oleje. To prázdno, co v něm hučelo, bylo horší než jakýkoli rachot motoru.
Věděl přesně, co má kam patřit, a přitom měl v hlavě úplně prázdno. Byl to jen kus železa, který nedokázal znovu oživit.
Klaudie seděla v ateliéru. Před ní ležela látka. Jehlu měla v ruce, ale ne a ne ji navléknout. Nit se jí ztrácela, jako by prostě odmítala vlézt tam, kam má. Bylo to k zešílení. Všechno jí připomínalo jeho – jeho ruce, jeho předloktí, jeho způsob, jak se dokázal zavřít do dílny a ignorovat celý svět. Cítila se stejně uvázaná jako on. Nit se jí třásla v prstech a ona měla najednou úplně prázdno.
Oba ví, že patří k sobě.
Oba věděli, že mají možnost vytvořit něco naprosto geniálního. Že kdyby se spojili, mohlo by vzniknout něco, co přesáhne je samotné. Ale oba seděli každý zvlášť a nevěděli, jak začít.
Co musím udělat? Co chci? Koho chci? pomyslel si.
Čím vším si musíme projít, aby to zapadlo? přemýšlela ona.
A v obou se ozvala stejná otázka, aniž by o tom věděli:
Co všechno se musí stát, abychom každou noc usínali vedle sebe a každé ráno se probouzeli s vědomím, že svět je naprosto v pořádku?
© Tereza Sklovská | Different Worlds by Sklovská
Všechna práva vyhrazena. Tato báseň a text je chráněn autorským právem. Jakékoli kopírování, úpravy nebo šíření bez souhlasu autora jsou zakázány.