Láska není o tom, že se spolu dá žít. Ale o tom, že se spolu nedá ne-žít.| Love is not about being able to live together. It’s about not being able to live apart.
Share
Láska není o tom, že se spolu dá žít.
Ale o tom, že se spolu nedá ne-žít.
Kdysi dávno, když láska nebyla algoritmem,
když neexistovaly tabulky kompatibility,
psychologické rozbory a pětileté plány,
byla prostá.
Buď byla, nebo nebyla.
Nikdo nepsal seznam „pro a proti“.
Nikdo se neptal, jestli ten druhý odpovídá
představě o zdravém vztahu.
Lidé se našli,
a pokud se drželi za ruku,
nebylo třeba hledat víc.
Dnes?
Dnes se na lásku díváme jinak.
Dnes ji analyzujeme,
jako bychom sestavovali finanční plán
nebo strategii na přežití v divočině.
„Musíme zjistit, jestli spolu dokážeme fungovat.“
Fungovat jako co?
Jako dobře sladěná dvojice v IKEA katalogu?
Jako podnikatelský plán s jasně danou návratností investic?
Jako dvě planety, které kolem sebe krouží,
ale nikdy se skutečně nedotknou?
(A pokud se dotknou, tak je to spíš fatální kolize než osudové setkání.)
Miluji tě. Došel chleba.
Kdysi, když někdo řekl „miluji tě“,
nebylo za tím žádné ale.
Dnes?
Říkáme ho mezi řečí.
Říkáme ho ve spěchu.
Říkáme ho, aniž bychom se podívali do očí.
„Miluji tě. Vynes odpadky.“
„Miluji tě. Došel chleba.“
„Miluji tě.“ – ale vlastně jen proto, že se to očekává.
A pak, když to cítíme doopravdy,
najednou nevíme, jak to říct.
Protože jsme ta slova slyšeli už tolikrát,
že z nich vyprchala síla.
A tak mlčíme.
A doufáme, že ten druhý to pozná i beze slov.
A pokud nepozná? No…
Možná je na to appka.
Možná bychom si měli pořídit psa.
Možná bychom si taky někdy přáli chtít jen klid.
Něco praktického.
Třeba psa.
Pes je vděčný, nevyčítá,
a když odcházíš, netají ti,
že už mezitím napsal pěti jiným.
Ale ne.
Musíme si vybrat někoho,
kdo nám převrátí život naruby.
A pak, když se všechno zhroutí,
řekneme: „Já už na tyhle vztahy nemám.“
A zkusíme to znovu.
Láska, která nikdy nezačala.
Jsou lásky, které nikdy nedostanou šanci.
Jsou lásky, které žijí jen v jednom srdci.
Jsou lásky, které hoří,
ale nikdy nespálí nic společného.
Mohli jsme mu říct, že ho milujeme.
A řekli jsme to.
A nestačilo to.
Dali jsme mu všechno.
Celé srdce, celou duši,
celý svět,
i to, co jsme vlastně neměli.
A on si vybral jinou.
Protože u ní to mělo smysl.
Protože u ní nenašel žádné proti.
Protože to s námi bylo moc.
Moc citu.
Moc intenzity.
Moc pravdy.
A tak šel tam,
kde je klid.
A my zůstali tam,
kde je ticho.
A upřímně?
Možná bychom si taky někdy přáli,
abychom dokázali chtít jen klid.
Romeo a Julie po dvaceti letech.
Kdyby Romeo a Julie přežili,
jak dlouho by jim to vydrželo?
Možná by se po dvaceti letech hádali
o to, kdo nechal otevřený balkón.
Možná by se jednoho dne podívali na sebe
a uvědomili si, že si nerozumí
ani zdaleka tak, jak si kdysi mysleli.
Ale taky možná ne.
Možná by spolu zestárli.
Možná by zjistili,
že ta spalující láska se nemusí zničit,
jen se umí proměnit.
Možná není pravda,
že každá vášeň musí vyhasnout.
Možná ji jen necháváme usnout.
Láska, kterou pořád vnímáme jako obchod.
Dřív se láska neřešila, protože byla smlouvou.
Dnes ji řešíme až moc,
a přitom je pořád smlouvou.
Dřív se rodina ženy musela pořádně plácnout přes kapsu.
Dnes je důležité, aby byla perspektivní, nebyla moc náročná a byla samostatná.
Dřív se rozhodovalo podle rodinného jména.
Dnes podle toho, jestli „má budoucnost“.
Po stovkách let civilizace,
vědy, umění a filozofie,
jsme se posunuli o… no,
asi tak milimetr.
Lásku pořád vnímáme jako obchod.
Jen už se místo dobytka a pozemků
vyjednává o kompatibilitě, osobním růstu
a správném načasování.
Abychom nedopadli jako naši předci, že?
Kéž bychom byli jen o trochu chytřejší…
Láska, která nepotřebuje být hledaná.
Láska nikdy nebyla snadná.
Nikdy nebyla zárukou šťastného konce.
Ale taky to nikdy nebyl nesmysl.
Nikdy to nebyla chyba.
Nikdy to nebyla jen iluze.
Možná proto pořád píšeme básně.
Možná proto pořád věříme,
že někde tam venku,
někde mezi řádky,
někde v pohledu,
který není plánovaný,
ale je opravdový,
ta láska pořád existuje.
Ale možná už ji nehledáme.
Možná jen stačí… přestat uhýbat pohledem.
Love is not about being able to live together.
It’s about not being able to live apart.
Once upon a time, when love wasn’t an algorithm,
when there were no compatibility charts,
psychological analyses, or five-year plans,
it was simple.
It either existed, or it didn’t.
No one made a list of “pros and cons.”
No one asked whether the other person
fit the criteria for a healthy relationship.
People found each other,
and if they held hands,
there was no need to search for more.
Today?
Today, we see love differently.
We analyze it,
as if drafting a financial plan
or a survival strategy for the wilderness.
“We need to see if we can function together.”
Function as what?
As a perfectly matched couple in an IKEA catalog?
As a business plan with a clear return on investment?
As two planets orbiting each other,
but never truly touching?
(And if they do touch, it’s more of a catastrophic collision than a fateful encounter.)
I love you. We’re out of bread.
Once, when someone said “I love you,”
there was no but attached to it.
Today?
We say it in passing.
We say it in a rush.
We say it without looking into each other’s eyes.
“I love you. Take out the trash.”
“I love you. We’re out of bread.”
“I love you.” – but only because it’s expected.
And then, when we feel it for real,
we suddenly don’t know how to say it.
Because we’ve heard the words so many times,
they have lost their weight.
So we stay silent.
And we hope the other person will understand it without words.
And if they don’t? Well…
Maybe there’s an app for that.
Maybe we should just get a dog.
Maybe sometimes, we wish we could just want peace.
Something practical.
Like a dog.
A dog is grateful, doesn’t hold grudges,
and when you leave,
it doesn’t secretly text five others.
But no.
We have to choose someone
who turns our life upside down.
And then, when it all falls apart,
we say, “I just can’t do relationships anymore.”
And we try again.
A love that never began.
There are loves that never get a chance.
There are loves that live in just one heart.
There are loves that burn,
but never consume anything together.
We could have told him we loved him.
And we did.
And it wasn’t enough.
We gave him everything.
Our whole heart, our whole soul,
our whole world,
even what we didn’t actually have.
And he chose someone else.
Because with her, it made sense.
Because with her, he found no “cons.”
Because with us, it was too much.
Too much emotion.
Too much intensity.
Too much truth.
And so he went
where there was peace.
And we stayed
where there was silence.
And honestly?
Maybe sometimes we wish
we could just want peace.
Romeo and Juliet after twenty years.
If Romeo and Juliet had survived,
how long would they have lasted?
Maybe after twenty years,
they’d argue about who left the balcony open.
Maybe one day they’d look at each other
and realize they didn’t understand each other
as much as they once thought.
But maybe not.
Maybe they would have grown old together.
Maybe they would have found
that the burning love doesn’t have to be destroyed,
it can simply transform.
Maybe it’s not true
that every passion must fade.
Maybe we just let it fall asleep.
Love, which we still treat as a transaction.
Love was never questioned before,
because it was a contract.
Today, we question it too much,
yet it is still a contract.
Once, a woman’s family had to pay a dowry.
Today, it’s important that she is independent, not too demanding, and financially stable.
Once, marriage was based on family names.
Today, it’s based on whether there’s a “future” in it.
After centuries of civilization,
science, art, and philosophy,
we’ve progressed… well,
about an inch.
Love is still seen as a transaction.
The only difference is that instead of cattle and land,
we negotiate compatibility, personal growth,
and perfect timing.
So we don’t end up like our ancestors, right?
If only we were just a little smarter…
Love that doesn’t need to be searched for.
Love was never easy.
It was never a guarantee of a happy ending.
But it was never nonsense.
It was never a mistake.
It was never just an illusion.
Maybe that’s why we still write poetry.
Maybe that’s why we still believe,
that somewhere out there,
somewhere between the lines,
somewhere in a glance,
that isn’t calculated,
but is real,
love still exists.
And maybe…
We just need to stop being afraid to look it in the eye.
© Tereza Sklovská | Different Worlds
Všechna práva vyhrazena. Tato báseň je chráněna autorským právem. Jakékoli kopírování, úpravy nebo šíření bez souhlasu autora jsou zakázány.
This poem is protected by copyright. Any copying, modification, or distribution without the author's consent is prohibited.