Čtyři způsoby vidění
Share
„Když je možnost vidět čtyřmi způsoby, není chyba ztratit ostrost – a potom i hlavní jistič.“
Když jsem tento článek začala psát, chtěla jsem si jen zapnout počítač do elektriky.
Ozvalo se prasknutí. Objevila se malá jiskra – a ve vteřině to vyhodilo všechny jističe v celém bytě.
Bylo ticho. Černá obrazovka. Najednou nebylo vidět vůbec nic.
Syn v pokojíčku spal ve svém světě. A já stála s očima v sloup a myšlenkou: co teď.
A i když jsem měla na sobě brýle, které mi za běžných okolností zajišťují dokonalou ostrost, v tu chvíli jsem neviděla vůbec nic.
Musela jsem najít baterku, nahodit hlavní elektriku na chodbě domu, najít správné spínače v bytě a zorientovat se ve tmě.
Přišlo mi to až nečekaně symbolické – psát o vidění, a právě tehdy ho ztratit.
Možná si svět občas vezme hlavní slovo, když ho chceme příliš přesně popsat.
Existuje spousta způsobů, jak se dívat na svět. Já mám čtyři, které jsou mi velmi důvěrně známé.
Není to tentokrát filozofie ani směry vnímání. Jsou to prostě možnosti oka, které potřebuje pomoc.
A tak střídám skla, čočky, stíny, barevné nuance. Pokaždé vidím jinak. Pokaždé se mi svět úplně promění.
Je to dar. I dysfunkce očí.
Brýle – ostrost, rám a věci na svém místě
Už od dětství byl pro mě svět rozmazaný. Na jeho tvary jsem dosáhla jen s pomocí skla.
Brýle přišly brzy. Nejprve slabé, pak silnější, až se staly přirozenou součástí mého obličeje, identity, paměti. Pamatuju si tu bolest hlavy, která mě k nim přivedla.
Brýle jsou bezpečné. Pevné. Jsou jako rám na obraz.
Vidím dokonale – písmena, čáry, drapérii světla. Používám je, když chci přesnost. Když maluju. Když potřebuji mít kontrolu nad linií a detailem.
Ale každé brýle mají hranici. Vidění přes sklo je ohraničené – doslova. Všechno mimo rám se ztrácí. Periferie mizí. Člověk vidí tunelově.
Později se navíc s mým zrakem zkamarádily cylindry. Astigmatismus si zřejmě po narození syna řekl, že teď je jeho čas.
První dny v nových brýlích byly šikmé, zakřivené, klamavé. To, co nás učili na výtvarce o perspektivě, najednou přestalo platit.
Viděla jsem rovný stůl jako křivou řeku. Dveře jako portály do jiné dimenze. Narážela jsem do věcí, které byly jinde, než jsem myslela. A i když jsem se dívala rovně, brýle mi zajistily výhled… na vlastní boty.
Ale když si oči zvyknou a hlava opět vytvoří řád, miluju tu přesnost.
Brýle jsou nástroj. Vidím detaily. Jemnosti světla. Tvary. Obrysy. Mimiku. Je to silný svět. Emotivní. Plný struktury. Někdy až příliš ostrý v tom, co odhaluje.
A právě proto jsem vděčná, že mám i jiný způsob.
Čočky – svoboda a malý šok
Poprvé jsem si nasadila kontaktní čočky ve dvaceti. A můj mozek se rozhodl pro menší šok, který si budu pamatovat do konce života.
Do té doby jsem svět vnímala jen skrze rámeček. Ale najednou byl svět všude. Ze všech úhlů. I tam, kam jsem se přímo nedívala.
Byl to zvláštní druh svobody – být součástí prostoru, ne oddělená.
A i když se v dálce občas stíny písmen mírně tříští, je to pocit, jako bych byla přímo uvnitř děje.
Bludná čočka a realita, která (snad) nevede do mozku
Jednou mi čočka vypadla. Nikdy jsem ji nenašla. Ani na podlaze. Ani na víčku. V oku. Na oblečení. Prostě nikde.
A někde ve mně dodnes hlodá myšlenka, jestli se náhodou jemně nevydala na cestu směrem k mozku.
Když mě bolí hlava, říkám si: „To je ta bludná čočka, co mi tam cestuje.“
Do dneška se utěšuju představou, že tiše upadla na zem, šťastně vyschla a rozpadla se v prach. Realita je samozřejmě nudná. Doufám.
Sluneční brýle – zákon optiky a trochu soukromí
I přes možnost, že čočky záhadně mizí, mi dávají ještě jeden dar – sluneční brýle.
Moje soukromá kombinace: čočky = základ, sluneční brýle = stín.
Nejde o styl. Nejde o image. Sluneční brýle jsou závěs. Možnost být, ale nebýt viděná. Schovat se.
A protože mám i různé typy slunečních brýlí a nasadím je, pak mě přece nikdo nemůže vidět.
Tuto nádherně logicky-nelogickou myšlenku mi vštípila do hlavy scéna z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny od Marie Poledňákové:
„Je to zákon optiky, miláčku,“ říká tatínek mamince, když věří, že jejich syn není svědkem jejich soukromé chvilky. „Když já nevidím Vaška, on přece nemůže vidět mě.“
Tuhle repliku slyším podvědomě v hlavě po každé, když si brýle nasazuju. Někdy i v zimě.
Moje oči jsou citlivé. Mají rády soukromí. A svět je někdy příliš ostře světlý. A já potřebuju stín.
Bez brýlí. Bez čoček. Jen já a barvy.
A pak mám možnost všechno odložit. Jakékoli brýle i čočky jdou stranou.
Mám šest dioptrií. Když si sundám vše – svět se rozpadne.
Zůstanou jen barvy. Listy stromů se rozplývají. Značky mizí. Lidé se mění v postavy bez rysů. Jen čáry, tečky, šmouhy. Zmizí i mimika. Oči. Gesta. Ruce.
Nevidím ani největší písmeno na světelné tabuli. Nevidím obličeje. Nevidím, kam jdu.
A přesto – je v tom zvláštní klid.
Jako když se svět vrátí k abstraktu. Jako když obraz ještě není hotový. Je to jen podklad. Lazura.
Valér. Tón.
Bez ostrosti nejsem ohrožená detaily. Nepřehltí mě výrazy, signály, ostré pohledy.
Svět je malba ve fázi podkladu. Není hotový. A právě proto dýchá.
Zastavit se. Dívat se, aniž bych cokoli rozeznala. Být v krajině, kde je jen vůně, světlo a barva, bez zodpovědnosti vědět, co je co.
Osvobozující pocit vidět–nevidět.
Někdo vidí dokonale ostře. Někdo, jako já, jen když si nasadí pomoc. A někdo možná nevidí vůbec. A přesto vnímá velmi přesně.
Protože vidění není jen funkce oka. Je to i schopnost zastavit se a podívat se jinak.
Když zavřu oči, nepřestávám vidět.
Když si sundám brýle nebo čočky, moje oči možná nevidí technicky správně. Ale vidí přesně. Bez klamu. Tak, jak věci právě jsou.
A možná právě proto mám ráda chvíle, kdy svět ztratí ostrost. Kdy mě nikdo nevidí – a já nemusím nic rozlišovat.
Stačí být. Ve světě, který je jen tónem. Vůní. Dotekem. Tichem.
© Tereza Sklovská | Different Worlds by Sklovská
Všechna práva vyhrazena. Tato báseň a text je chráněn autorským právem. Jakékoli kopírování, úpravy nebo šíření bez souhlasu autora jsou zakázány.