V lidském srdci existuje zvláštní typ vědění. Ne intelektuální, ne naučené.
Je to spíš vnitřní cítění, že někde na světě existuje člověk, s nímž bychom mohli být v opravdovém souladu. Ne proto, že by nám imponoval. Ne proto, že bychom po něm toužili. Ale proto, že jeho přítomnost by zněla na stejné frekvenci jako naše duše.

A teď nemluvím o romantické lásce. Ne o zamilovanosti, jak ji známe z filmů.
Ale o něze, která se nedá vynutit, o tom zvláštním pocitu „domova v něčích očích“ – i když toho člověka neznáme. Není to poblouznění. Je to klid. Ticho. Vědomí, že ten druhý existuje, i když se neznáte. A že by vás viděl, kdyby vás potkal.

Jak se pozná opravdová láska, když neprobíhá?

Většina našich představ o lásce je svázaná s přítomností: musí se žít, dokazovat, být opětována. Ale co když existují lásky, které se nedějí – a přesto jsou skutečné? Co když existuje láska, která jen je?

Bez výčitek. Bez hry. Bez podmínek.
Láska, která nepřivlastňuje, ale přeje.
Láska, která nepotřebuje, aby ten druhý byl náš – jen aby byl šťastný.

Tohle je možná ta nejčistší forma vztahu.
Vědomí, že někomu držíme místo v srdci, i když k němu nikdy nedojdeme. A že nám to stačí.
Ne proto, že bychom se vzdávali. Ale proto, že víme, že opravdové spojení nepotřebuje kontrolu ani kontakt. Jen upřímnost.

Mraky jako prostor, kde zůstává otisk

Představa, že myšlenka nebo cit mohou něco zanechat, není nová.
Ale co když to není jen metafora? Co když když se díváme do nebe a myslíme na někoho – ne konkrétně, ale „citově přesně“ – zůstane z toho něco v prostoru? Ne v éteru, ne v magii, ale v jakémsi subtilním pohybu reality, který se dá vnímat jen vnímavostí, ne vědou.

Mraky nejsou prázdné.
Obsahují vodu, částečky, stopy prachu, teploty, pohybů, dech krajiny. Jsou to živé vrstvy nad našimi hlavami.
A možná právě v nich se může zachytit otisk citového pohybu – jemného, nenásilného, který byl vyslán s opravdovým záměrem.

Dotek, který se zhmotní jako kapka deště

Představa, že dešťová kapka může nést dotek, není literární obraz.
Je to způsob, jak vyjádřit, že náš vnitřní svět není oddělený od světa venku.
Že když se podíváme na nebe s tichým přáním, které není sobecké ani zoufalé, ale něžné a čisté, může se ten pocit dostat dál.
Kapka, která pak spadne na rameno někoho úplně jiného, je možná jen voda. Ale pro někoho to může být dotek.
Nevědomý, ale skutečný.

Jak poznat, že někdo existuje „pro nás“

Často se ptáme: jak poznám, že je to „ten pravý“ nebo „ta pravá“?
Ale možná bychom měli změnit otázku.
Ne: Jak poznám, že je to on?
Ale spíš: Jak se můžu naladit tak, abych vůbec slyšela, když kolem mě projde?

Protože možná lidé, kteří by s námi mohli být šťastní, opravdu existují. Možná jen nejsme připravení je poznat, protože se bojíme být autentičtí. Skrýváme se za role, za styl, za očekávání.
A přitom čisté spojení potřebuje jediné: pravdivost a ticho.

Ticho jako podmínka skutečného vnímání

V hluku se toho děje hodně. Ale ve ztišení se děje to podstatné.
V tichu se slyší odstíny hlasu, které v hluku zanikají.
V tichu můžeme pozorovat. Vnímat. A nakonec – rozpoznat.

Člověk, který by nás dokázal milovat pravdivě, už možná přešel kolem. Možná si právě teď čte knihu v kavárně, stojí na přechodu v jiném městě, nebo právě krmí dítě.
A možná taky právě teď hledí do nebe. Nevědomky.
A nějaký otisk, který jsi poslala pohledem, k němu právě teď dopadá.

© Tereza Sklovská | Different Worlds by Sklovská

Všechna práva vyhrazena. Tato báseň a text je chráněn autorským právem. Jakékoli kopírování, úpravy nebo šíření bez souhlasu autora jsou zakázány.