Otisky na jevišti času/Imprints on the Stage of Time

Naše náruče divadelních scén
zanechávají otisky doby.
Stopy minulých epoch v zamlženém světle,
kříží se jak rozvětvené kořeny dějin.

Ticho mezi nádechem a slovem –
a přesto sami určujeme, kdo smí zůstat,
kdo projde scénou jen jako stín,
kdo v ní zůstane, i když nezůstává.
S poznáním se setkáváme pohledem,
co hoří v nevysloveném.

Tleskat by měli, ale ve vzduchu visí jen ozvěna dechu.
Slova psaná pro někoho jiného
se rozpíjí v dechu na rtech,
hlediště je prázdné—
jen ozvěna kroků ve tmě.

Z okamžiků splétáme nové cesty,
ze setkání tvoříme vlastní svět.

Imprints on the Stage of Time

Our arms of the theatrical scenes
leave the marks of time.
Traces of past ages in the misted light,
crossing like the branching roots of history.

Silence between breath and word –
and yet we decide who may remain,
who passes the stage as just a shadow,
who stays, even when they do not remain.
With understanding, we meet each other's gaze,
what burns in the unsaid.

They should be applauding, but in the air hangs only the echo of breath.
Words written for someone else
dissolve in the breath upon the lips,
the auditorium is empty—
only the echo of footsteps in the dark.

From moments, we weave new paths,
from encounters, we create our own world.