Otisky na jevišti času

Naše náruče divadelních scén
zanechávají otisky doby.
Stopy minulých epoch v zamlženém světle,
kříží se jak rozvětvené kořeny dějin.

Ticho mezi nádechem a slovem –
a přesto sami určujeme, kdo smí zůstat,
kdo projde scénou jen jako stín,
kdo v ní zůstane, i když nezůstává.
S poznáním se setkáváme pohledem,
co hoří v nevysloveném.

Tleskat by měli, ale ve vzduchu visí jen ozvěna dechu.
Slova psaná pro někoho jiného
se rozpíjí v dechu na rtech,
hlediště je prázdné—
jen ozvěna kroků ve tmě.

Z okamžiků splétáme nové cesty,
ze setkání tvoříme vlastní svět.